ELEMENTÁRNÍ ZÁSADY PĚVECKÉ TECHNIKY
 

 

1. PĚVECKÝ POSTOJ

  • stoj mírně rozkročný, váha těla spočívá rovnoměrně na obou chodidlech
  • ruce visí volně podél těla - nedržíme se vepředu ani za zády
  • záda pokud možno rovná, ramena nejsou křečovitě zvednutá, ale přirozeně dole
  • spodní polovina těla je více méně statická, ale vždy stabilní, horní polovina je volná a
  • napomáhá nám k správnému dýchání a výrazu
  • stojíme vzpřímeně s pocitem, jako bychom se lehce vypínali směrem nahoru
  • hlava je vzpřímená, ale ne příliš - krk musí zůstat absolutně volný
     

2. PĚVECKÉ DÝCHÁNÍ
 

  • při nádechu i výdechu zůstávají ramena a z větší části hrudník v klidu
  • dlouhý nádech - před začátkem fráze - vedeme nosem. Dech cítíme na horním patře
  • krádký přídech - uprostřed dlouhé fráze - ústy. Co nejkratší a nejvydatnější - s představou úleku
  • zásadně se nepřefukujeme - nabereme jen tolik vzduchu, kolik budeme potřebovat
  • podstatný je regulovaný výdechový proud - při zpěvu nevypouštíme téměř žádný zvduch
  • využíváme bráničního dýchání v kombinaci se spodním hrudním nádechem
  • ve sborovém zpěvu je podstatné sborové dýchání - tzn. fráze musí znít uceleně v celém hlase, bez ohledu na nádechy jednotlivců
     

3. HLAVOVÝ TÓN
 

  • je lehký zvuk využívající k rezonanci pouze hlavové rezonátory (např. brumendo)
  • nasazuje se velmi jemně a nikdy nedosahuje znělosti plného tónu
  • využívá se zejména ke sjednocení barvy hlasu ve vyšších a nižších polohách
  • je vhodné začínat hlavovým tónem rozezpívání
     

4. PLNÝ TÓN
 

  • je tón využívající všech rezonátorů - hlavových i hrudních
  • při správné technice již můžeme dosáhnout plné hlasové síly
  • ústa jsou vždy přiměřeně otevřená (raději více, než méně), ale hlavní je dokonale uvolněná čelist
  • správně vytvořený tón je schopen všech dynamických i barevných nuancí
     

5. ARTIKULACE
 

  • artikulace je společně s dechovou oporou rozhodujícím faktorem pro kvalitu a znělost tónu
  • vyslovujeme od konsonanty ke konsonantě, tj. od souhlásky (r, d, ř, m, ....) k souhlásce, vokály - tj. samohlásky - pouze krásně uvolňujeme a s dechovou oporou připravujeme další konsonantu
  • každou konsonantu vyslovíme krátce, energicky a velmi zřetelně - zřetelněji než v mluvené řeči
  • vokály jsou sice přirozeně uvolněné - zejména dlouhé hlásky - nicméně jejich tvar musí být zřetelně ohraničený. Od nejširších vokálů k nejužším: A, O, E, I, U = koutky úst jsou pevněji zúžené
  • vokály mají být zvukově vyrovnané (samozřejmě v krajních polohách hlasového rozsahu nejsou rozdíly mezi samohláskami již tolik patrné)

 

6. DECHOVÁ OPORA
 

  • je způsob využití nadechnutého vzduchu pro kvalitu tónu
  • tón nasazujeme s pocitem zadrženého dechu
  • čím delší a vyšší fráze, tím větší dechová opora - tzn. břišní svalstvo a bránice zapojíme při “opření“ sloupce vzduchu >>>spodní páry žeber se mírně rozšiřují do stran
  • opíráme zejména nejvyšší tóny fráze a všechny skoky
  • po překlenutí těžkého místa opření nepovolujeme, ale vydržíme až do konce fráze
     

7. VOKALÍZA
 

  • všechny tóny ve všech polohách zpíváme s volným krkem, povoleným hrtanem, vyklenutým měkkým patrem - pocit zívání - a položeným jazykem
  • tóny vycházejí a směřují do jednoho místa - polohy - která obsáhne rozsah celého zpívaného úseku
Template by JoomlaShine